Flashback v metru

Už od nastěhování do Prahy jsem měla při každé cestě metrem stísněný pocit. Byla jsem nervózní z množství lidí i z uzavřeného podzemního prostoru. I když většina lidí koukala do telefonů, vždycky se mi zdálo, že nenápadně pozorují mě. Těch dvacet minut úzkosti jsem ale musela zvládnout, jinak bych po práci už nic nestihla.

Jednou jsme o víkendu s kamarádkou sehnali tripy, který sice nebyly ty nejlepší, co jsem kdy měla, ale šlapaly slušně. V pondělí jsem šla normálně do práce a odpoledne jela z kanceláře rovnou domů.

Už na eskalátorech mi ale začalo být špatně, rozbušilo se mi srdce a začala jsem se hrozně potit. Snažila jsem se to rozdýchat a nával paniky dostat pod kontrolu. Než jsem sjela dolů, udělalo se mi lépe. Když přijelo metro, nastoupila jsem a zhluboka dýchala.

No a pak to přišlo. Nemohla jsem se soustředit ani na to dýchání, dostala jsem hrozný strach a cítila, jak mě všichni pozorují. Hlasitý zvuk rozjíždějícího se metra vše ještě zhoršil, protože mi došlo, že teď už nemám šanci dostat se ven.

Najednou kolem mě vše ztichlo a všechno se začalo rozmazávat a kroutit. Chlap, co seděl naproti na mě pořád zíral a mně se začala motat hlava, úplně se mi vypnulo periferní vidění a viděla jsem jen věci, co byly přesně přede mnou. Včetně toho divného chlapa, který se najednou začal zvětšovat a oči mu začaly svítit. Potom se jeho obličej pomalu měnil v divnou masku, takže vypadal jako loutka.

Snažila jsem se odhadnout, jak dlouho to ještě bude trvat na další stanici, a napadlo mě, že nejspíš nebudu schopna vstát. Zkusila jsem pohnout nohama a po chvíli se mi povedlo postavit. Držela jsem se tyče a měla zavřené oči, protože z rour ubíhajících v šeru a oknem se mi dělalo ještě hůř a hlavně jsem už nechtěla vidět ty svítící oči.

Metro naštěstí zpomalovalo, až zastavilo a otevřely se dveře. Pustila jsem tyč a vystoupila. Měla jsem pocit, že vstupuji do jiné dimenze přeplněné lidmi. Podařilo se mi dostat ke sloupu, o který jsem se mohla opřít. Došlo mi, že je to asi flashback z toho tripa.

Jako robot jsem na dálkové ovládání jsem se dostala k východu z podzemí, sedla jsem si na lavičku a zapálila. A kouřila jednu za druhou, dokud jsem se trochu neuklidnila. Domů jsem potom kus cesty šla pěšky a kus dojela autobusem.

Doma jsem akorát napsala do práce, že jsem nemocná a nepřijdu, zalezla jsem do postele a spala s krátkými přestávkami až do večera druhý den.

Ohodnoťte tento příspěvek

[ratemypost]
0
    0
    Váš košík
    Váš košík je prázdnýVrátit se do obchodu